Název

26.-28.6.2015 - Vandr

Popis

Jak říká Mates, "zážitky nemusí být pozitivní, hlavně, když jsou intenzivní." Výlet začal adrenalinově - sraz byl ve 14.30 na Svinově, v danou dobu se na nádraží nacházely dvě děti a my. Je pravda, že do 14.45 se postupně dostavili všichni přihlášení, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla koupené jízdenky a vlak jel ve 14.52, byla jsem ve stresu.

A tak to i pokračovalo. Víkend byl velice poučný ve smyslu "matky vs. synové". Na nádraží jsme zjistili, že naše děcko má na nohou tenisko-sandály, přestože měl právě na tuto příležitost koupené nové kotníkáče. Ponaučení číslo 1. "když mi mamka neřekne, co mám dělat, tak to nevím".

Cesta vlakem probíhala standardně, jen jsem v tom stresu nekoupila lístek psovi, naštěstí si toho ani jedna průvodčí nevšimla. V Budišově, po vystoupení z vlaku, a po povelu "rozhoďte si stany" (myšleno ať si dá každý kus stanu do svého batohu, jak bylo původně plánováno), se Martinovi rozsypaly všechny stanové tyčky, které měl připevněné na batohu. Rozkaz splnil doslova. První veselá situace. Vydali jsme se do budišovského kempu pro vodu, dali jsme si tam i rychlé občerstvení, někteří z nás nestihli v tom uspěchaném pátku ani oběd. První skupina vyšla o něco dříve, Agim nemohl chvilku počkat na zbytek a vydal se dohnat první skupinu. Po nějaké době mi volá Agimova maminka, že se Agim ztratil, jde sám a nikde nikoho nevidí. Druhý případ vztahu matka vs. syn - "když se ztratím v přírodě, volám vždy mamince, i když ta se nachází v Ostravě". Agim nebyl ztracen, nacházel se v mé blízkosti, jen za vysokou trávou, stačil jeden Renčin telefonát, mé zavolání a Agim šel již s námi.

Přišli jsme ke štole u Starých Oldřůvek, postavili stany, nachystali spaní, rozdělali oheň, vařili večeři... Zaznamenala jsem velký pokrok v samostatnosti kluků oproti loňskému roku, letos jim nikdo nemusel říkat, co mají dělat, zvládli vše sami. Jen zde máme třetí ponaučení - Martin zjistil, že zapomněl doma všechno jídlo. "Když mě nebalí maminka, je mi jedno, co mám v batohu". Dobře jsme se pobavili, hlášek padlo nemálo. Hlavně, když asi půl hodiny po varování "nenechávejte si nikde volně jídlo, ať vám ho nesežere Terry", zjistil Martin, že mu sežrala toasty, o které se s ním podělila drahá sestra Štěpánka. Co dodat? Vypravili jsme se na průzkum štoly a našli jsme tam špekáčky, které nebyly ani prošlé, ani zkažené, díky stabilní teplotě ve štole jim nic nebylo. Tak si Martin ulovil alespoň párky.

Ráno jsme se vydali k další štole, ke které jsme však neznali cestu. Ať si říká kdo chce co chce, že mobily do přírody nepatří apod., nám Matesův telefon a mapy v něm pomohl hodně. Po malém bloudění jsme došli do vojenského újezdu Libavá, kde se nám ztratil pes. Po něm i zbytek skupiny. Pak Denču bodla včela. Pes se nenašel, zbytek skupiny ano. Opět malé bloudění, trošku vracení, adrenalinový sestup. Vytáhla jsem 4 klíšťata, Mates tři bodance od včel.

U štoly, kterou jsme nakonec našli, jsme stanovat nemohli, poněvadž zástupy červených mravenců by nás tam dlouho nenechaly. A tak jsme šli dál, tentokrát už vážně cestou necestou, polem, nepolem. Došli jsme k brodu, od kterého už jsem se nechtěla vzdálit, potřebovali jsme vodu a pít. Ale kde postavit stany? Já se přiznám, že už jsem nevěděla kudy kam. Unavená, bolely mě nohy a ramena, hotová ze ztráty psa... Už jsem neuměla rozhodovat. Poslala jsem děti, ať najdou vhodné místo na spaní. Ondra Calábek se vynořil z lesa a říká:" Pětihvězdičkový hotel to sice není, ale spát by se tu možná dalo". Fajn, místo jsme tedy našli. Než jsme stihli postavit stany, spadl Agim do řeky. Když jsme postavili stany, začalo pršet. A už nepřestalo. My jsme se hned ráno vydali znovu hledat psa, velení jsme tedy předali Matesovi, Denči a Ondrovi. A jak to bylo dál? Ráno už nešel rozdělat oheň, stany se balily mokré, cestou na vlak do Čermné všichni zmokli jako blázen. Zábava však prý neustávala, nálada nepoklesla a z "trenčanů" (myšleno partička vtipných hochů, bez kterých by vandr nebyl pravým vandrem), prý všichni umírali smíchy. Já jen doufám, že nikdo nebude nemocný. A taky doufám, že se najde naše Terry.

Závěrem opět Matesova slova: "Výlet se nemusí podařit, hlavně, že je drsný".

Nastavení